I. Umělecké sdružení Sursum 

Umělecké sdružení Sursum  (z latinského Sursum corda – vzhůru srdce) bylo zpočátku založeno jako volné sdružení dne 30. července 1910. Sdružení založili Emil Pacovský, Jan Konůpek, František Kobliha a Josef Váchal. Hlavním iniciátorem byl Emil Pacovský, který spolek "založil z vůle pánů: Koblihy, Konůpka, Váchala a své, na naléhání hlavně p. Váchala a Konůpka, spoléhaje hlavně na jejich součinnost a spolupráci, i na přesvědčení, že právě oni dva vtisknou spolku ráz. Program spolku byl založen naším přesvědčením uměleckým i ideovým, vyvěrajíc z ducha náboženského (ať již křesťanského či jiného) vyjadřovalo se spekulací idealisticko romantickou v práci i životě..." Jednalo se o druhou generaci českých symbolistů, kteří chtěli zachytit stav duše a nitro člověka. 

II. Druhá generace českých symbolistů 

Sursum tedy reprezentovalo malíře, grafiky a literáty, kteří se svým pojetím umění hlásili k symbolismu a spiritismu. Zabývali se psychikou a psychologií člověka, jeho vášněmi, instinkty, pudy, ale i sny. Častým tématem děl byla erotika a smrt. Zobrazovali mýty a symboly křesťanství, někteří náboženství a filozofii Orientu, esoterismus, magii, spiritismus a okultismus. Utvořili si vlastní ikonografii, s níž pracovali v různých významových propojeních. Hlavní technikou se stala grafika. Návazností na předchozí symbolistickou generaci bohužel získávali odstup od moderního umění (v té době avantgardní směry, zvláště pak kubismus). 

III. Výstavy sdružení Sursum

První výstava a zkonfiskovaný plakát J. Váchala.  

Od 29. října až do 20. listopadu roku 1910 je ve výstavních prostorách výtvarného odboru Klubu přátel umění v Brně uspořádána první výstava členů Sursum. Výstavní prostor zajistil Jan Konůpek.  Katalog k výstavě obsahoval 52 děl (obrazů, kreseb a grafik). Z důvodu poškození dvou děl při přepravě jich bylo nakonec vystaveno padesát. Kromě Emila Pacovského se jí zúčastnil František Kobliha, Jan Konůpek a Josef Váchal, který se představil i jako autor plakátu. Výstavy se měl zúčastnit i začínající Jan Zrzavý, dvě jeho práce však byly poškozeny. Výstava se od počátku potýkala s problémy a bohužel skončila neúspěchem. Nadto vznikl rozruch kolem Váchalova plakátu, který byl jako „nemravný" policejně zkonfiskován. Jednalo se o tříbarevný linoryt, na němž byl zobrazen nahý chlapec, vystupující z vody, aby utrhl jablko ze stromu Poznání. Klub přátel umění v Brně byl za poskytnutí prostoru této výstavě s „pobuřujícím charakterem" potrestán odnětím zemské subvence.

Druhá výstava a "Kdo bude dělat plakát?" 

I druhá výstava sdružení byla provázena problémy. Členové sdružení začali usilovat o to, aby byli pozváni na prominentní Uměleckou výstavu v nově otevřeném pražském Obecním domě. Sursum se však setkalo, pravděpodobně kvůli své pošramocené pověsti, s negativním přístupem Prezidia městské pražské rady. Výstavu se podařilo zrealizovat až téměř o rok později, mezi dny 22. září až 20. října 1912. Zrzavý, který v té době udržoval přátelské vztahy s Josefem Váchalem, se snažil angažovat ve výběru výstavního plakátu ve snaze předejít zbytečným problémům. Váchalovi poslal list, ve kterém stálo:  „Kdo bude dělat plakát? Vy? Kdybyste ho udělal zas jak ten brněnský, to by se Vám moc nepoved, mně se nelíbil, to máte a dovedete přec mnohem lepší dřevoryty! Budete-li ho dělat, ať uděláte něco tak nadzemsky krásného jako ten dřevoryt: „Náměsíčný“! Vynechte takové jalové symboly jako trhání ovoce na posledním! Ale neurazil jste se, že Vám to píši? Doufám, že Vy dovedete přijímatravdu, a že možno být prorokem Vám upřímným. Pan Konůpek by také mohl udělat pěkný plakát, kdyby letos byl jemu svěřen, já – z různých příčin – neodvážil bych se o to žádat.“  Katalog měl tentokrát 119 položek z tvorby Rudolfa Adámka, Jana Konůpka, Miroslava Sylly, Jana Zrzavého a Josefa Váchala. Mimo katalog byly na výstavě plastiky sochaře Jaroslava Horejce

a lept Bohumila Kubišty. Kritika výstavu na neštěstí nešetřila - Sursum se oddálilo tehdejšímu modernímu přemýšlení. Emil Pacovský poukázal na nepřipravenost veřejnosti: „Obecenstvo i kritika přijali výstavu s velkými rozpaky a s nepatrným 

porozuměním – jak se dalo očekávat. Duchovní náměty a náboženské motivy obrazů provedených novou nezvyklou formou, přemíra grafiky – zvláště tehdy u nás po dlouhém čase zase ožívající technika dřevorytu – a jiné věci, to vše překvapilo naši veřejnost, která si zvykla viděti na výstavách realistické obrazy přírody, sladké vybarvené krajinky, figurální žánr a dekorace, sladké zátiší a věrné podobizny a která se ještě zúplna nespřátelila ani se střízlivým impresionismem...“

IV. Vyjádření J. Váchala po druhé výstavě 

Mnohý z problémů, které sdružení sužovaly zevnitř, byly spory o jeho veřejné vystupování. Počátek těchto sporů možná započal J. Zrzavý ohrazením se proti vyjádření J. Váchala. J. Váchal se totiž v den ukončení druhé výstavy příkřeji vyjádřil ke kritice a nepochopení, a to ve Veřejném mínění. Text, nepravdivě prezentoval jako oficiální vyjádření celého sdružení: „...jsme zhnuseni dnešní střízlivou a materialistickou dobou, kdy věčně stálé obracení hroudy zemské a volání po životu a slunci blbečky, kteří nejvyšší dokonalost vidí ve virtuosním ovládání techniky a dokonalém trávení různých ismů ve výtvarném umění, pustými hesly kubismu končíce, nás nijak nadchnouti nemůže. Pohrdáme školami, technikou, stylem a formou – toť nám vedlejší; umění psychické, myšlenka, hlavní věcí. […] Milujeme duchovní středověk, inkunábule, bizarní, ďábla Boha, vše zavržené dnešní dobou. Opíjíme se silou budoucnosti, nikterak novou, ustavičně jsoucí: okultivními poznatky, mystikou, vírou.“ Jan Zrzavý tehdy bral toto programové prohlášení jako útok na svou osobu a obrátil se v této věci na Emila Pacovského, jako na jednatele sdružení, s žádostí o nápravu situace „...žádám, aby v tomtéž listě bylo odvoláno, co se týče mne, neboť bylo by pro mne největší hanbou ignorovati techniku, styl, formu. Váchal asi jednal úplně bez vědomí všech nás – ať se tedy postará, abych já byl z toho vyjmut – nebo jinak mne nic neodvrátí od toho, abych veřejně se proti tomuto výtvarnému ‚credu‘ neobhájil.“ 

V. Neúspěch Sursum a jeho zánik 

Jelikož se žádná z akcí, kterou sdružení uspořádalo, nesetkala s úspěchem, ztratili postupně členové zájem na jeho dalších aktivitách. Poslední výborová schůze, v pořadí desátá, se konala 2. listopadu 1912 v pražské kavárně Louvre a především rekapitulovala nedávno skončenou členskou výstavu výtvarníků Sursa. K zániku přispěla i přílišná šíře sdružení, množství ne příliš nadaných literátů, což bránilo sestavení kvalitního a jasně formulovaného programu a absence vlastního časopisu i spřátelených teoretiků, kteří by pomohli sestavit a veřejnosti prezentovat ve srozumitelné formě jejich myšlenkové zázemí. K tomu se přidávala opakovaná kritika jejich tvorby. Dalším důvodem byly i názorové rozpory mnohdy odlišných umělců, kteří by se jinak nesetkali. Ke konci sdružení bohužel vedlo i narušení vztahů původních členů.  Emil Pacovský byl kolikrát jediným, kdo dokázal obě znesvářené strany alespoň na čas usmířit, tak jak o tom píše J. Váchal.

Lze jmenovat původně přátelský vztah mezi J. Váchalem a F. Koblihou, jenž posléze vyústil v nepřátelství a byl zřejmě i jednou z příčin, proč F. Kobliha sdružení opustil. Umělci se poznali v květnu 1910, kdy se Váchal přestěhoval do ateliéru v Kladské ulici č. 3 na Vinohradech, který sousedil s ateliérem Františka Koblihy.

I přátelství J. Váchala a J. Zrzavého bylo narušeno okamžikem, kdy chtěl J. Zrzavý přihlásit do Sursa svého přítele malíře Bohumila Kubištu. J. Váchal se postavil proti tomu - po letech svůj postoj k němu přehodnotil. Zrzavý se dříve na Váchala obracel jako na staršího a zkušenějšího přítele: „Ten mi byl lidsky nejmilejší, jeho bohémství a proletářství mi bylo bližší než moudrá rozvaha, zdrženlivost a opatrnost Konůpkova a Pacovského – byl jsem vlastně stejný proletář a divoch jako on. Byl vášnivě zaujat okultismem, magií a satanismem a okouzlovala mne jeho fantazie, z níž pod jeho rýdlem vyrůstaly četné dřevoryty temné, divoké a strašidelné krásy.“

VI. Založení Veraitikonu a faktický zánik 

Emil Pacovský počátkem roku 1912 založil spolu s dalšími dvěma členy Sursa J. Konůpkem a A. Dolenským grafickou revui Veraikon. Aniž by si to uvědomoval, založením revue přispěl k zániku Sursum. Zpočátku se sice snažil rozložit své úsilí mezi obě činnosti, ale po krachu druhé výstavy a nezájmu jeho členů, naději na úspěch Sursa ztrácí. Neúčastí členů spolek fakticky sám zanikl. 

VII. Snahy o obnovení Sursum

Ještě v následujících dvou letech se někteří členové pokoušeli o jeho obnovení.  Především Josef Váchal, který věnoval Sursu mnoho energie už v době jeho trvání (do jisté míry byl vlastně ústřední postavou spolku) a i následně usiloval o záchranu jeho existence. Také Jan Zrzavý později lituje zániku sdružení – již v roce 1912 se obrací na E. Pacovského, aby se pokusil Sursum zachránit. K obnovení sdružení však nedošlo. 

Zdroj:

Špačková, Vanessa. Výstavy uměleckého sdružení Sursum 1910–1912 [online]. Brno, 2020 [cit. 2023-10-24]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/sq8ip/Vystavy_umeleckeho_sdruzeni_Sursum_1910-1912.pdf

Hribová, Šárka. VÝTVARNÍK EMIL PACOVSKÝ JAKO ORGANIZÁTOR A VYDAVATEL [online]. Praha, 2010 [cit. 2023-10-24]. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Dostupné z:

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/36089/150006140.pdf?sequence=1&isAllowed=y

< Zpět na všechny články